Listopad 2013

Zima, tma, noc a chlad

14. listopadu 2013 v 23:11 | zlomenadivka
Jak ten čas utíká. Vstávám za tmy, jdu do školy za tmy a domů se vracím taky za tmy. A k tomu všemu zima a podzimní deprese. Po dvou dnech brigády jsem napracovala 18 hodin. Není to nezákoné? Rozhodně bych aspon chvíli nemusela být úplně chudá. Stejně všechno utratím za jídlo, lístky, pití a dárky. Člověk se omezil na pití piva, ale i tak mě to rujnuje. Mému expříteli X se snažím nepsat, nemslet na něho a nepotkávat ho. Bohužel skoro v ničem nejsem úspěšná. Vůbec nevím na čem jsem. Ale řekl mi ať počkám, že spolu zase budeme... Mám tomu věřit nebo se mám pokusit začít nový život? Chtěla bych být zase malá holčička a neřešit tyhle problémy. A nebo bych tu chtěla nebýt vůbec, vždyť co mě tu drží. Přijde mi že nic nemá smysl, lidi okolo jsou hloupí a já jsem ta nejmarnější ze všech. Všichni vystudujem ekonomku a budem nějací přiblblí ekonomové, pod čím si nedokážu absolutně nic představit. Jenom hromada lidí v obleku s kufříkem. Nemůžu to tu snést. Jediný co mě opravdu baví je spát. Už ani to jídlo mi nepřináší to potěšení jako dřív. Absurdní je, jak jsem pořád nevyspalá, i přes ta kvanta hodin, co do toho vrážím. Asi budu nemocná, tohle normální není, být po 13h spánku pořád unavená. Štěstí je tak pomíjivé a láska, ta je nesmrtelná...

Možná cesta do pekel

5. listopadu 2013 v 17:14 | zlomenadivka
Asi nebudu se svým psaním moc originální. Takové věci se stávají každému. A zrovna mě pomáhá když se z nich můžu vypsat. Ale psaní do šuplíku na papír už pro mě nemá takový účinek jako dřív...

Na svůj život se dívám ze dvou stran. Jedna jeho část se odehrávala do okamžiku, než jsem se stala dospělá. V té se všechny problémy zdály velké, nepřekonatelné a mizely stejně tak rychle jako se objevovaly. Po 18 teprv každému dojde, co život opravdu je. Teda aspoň mě to došlo. Předtím jsem žila na růžovém obláčku, 3 roky s dokonalým přítelem, nic jsem nemusela a jedinou starostí bylo, jestli budu mít na konci roku vyznamenání. Teď to zlehčuju a přiznávám se, že o známky mi nikdy nešlo, ale jako ilustrační přirovnání banality všech problémů jsem to použila.

Ale co dělat se životem, když se s vámi přítel rozejde, zjistíte že vás nic nebaví, máte pocit marnosti ze všech kamarádů kolem a nevíte na jako Vysokou školu jít a už vůbec nevíte, co budete chtít jednou dělat?
Teď se všichni vy dospělí a zralí zasmějete a řeknete si, co jsou to za problémy. Třeba to díky mému vypisování zjistíte. A nebo já si uvědomím, že jediný kdo je tady marný je Zlomená dívka, která si ve skutečnosti nemá na co stěžovat.